úterý 3. prosince 2013

Nikdy neříkej hop...

... dokud nepřeskočíš. Známe to všichni. I přesto si ale neodpustím nějaký ten natěšený výlev, který však musím nejprve svěřit svému textovému editoru, protože na koleji zase nefunguje internet. A o čem budu dneska psát? O Americe a mém vztahu k této zemi, o svých blbých nápadech, o tom, jak je těžké udělat řidičák a také o gilotině visící nad mou hlavou.



Jela jsem včera z domova v Karlových Varech do Prahy. Rutina, která se opakuje už dlouhých šest let. Dříve jsem jezdívala do Kladna a hlavně jsem celou trasu Kladno-Praha-Vary-Praha-Kladno opakovala až na výjimky každý týden. Od doby, kdy Kladno z této trasy zmizelo, už moje cesty domů tak časté nejsou. Vlastně se opakují sotva jednou za měsíc. Našla jsem si vlastní způsob života, odstěhovala většinu krámů a o víkendech si raději užívám možnost celonočních filmových maratonů, kin a občas nějakých barů nebo hokejových zápasů. Nikdo mi do toho nemluví, nikdo na mě doma nečeká, nikomu nevadí, že smrdím kouřem z hospody nebo že jsem si udělala bramboráky s česnekem a smrdím jak já, tak celý byt. Žiju sama za sebe, s minimem peněz, ale zase právem na vlastní rozhodnutí. Tedy, takhle to alespoň bývalo. A s příchodem nového roku to končí.

No a bylo to právě včera, když jsem místo spánku zvolila čtení. Abyste pochopili, jezdím s SA, celé ty dlouhé roky, a občas si pročtu ten jejich časopis. Tentokrát tam byl rozhovor s Martinou Formanovou, který mě zaujal. Především pak téma jejího odchodu do Ameriky. Celkově jsem se v jejím životním příběhu tak trochu našla. Řekla, že do Ameriky nechtěla. Nebo spíš, že v té době by šla klidně do Íránu, kdyby ji tam někdo pozval. Bylo jí to prostě jedno a do Ameriky jí vlastně pozvala známá. Nebylo nic, co by ji v Česku drželo, vlastně spíš potřebovala utéct. A tak šla. Já jsem na tom stejně. 

Jak jsem se již zmínila v prvním odstavci, moje svoboda končí. Jak jsem se zmínila v úvodu, nad hlavou mi visí pomyslná gilotina. To spolu dost souvisí. Moje studia na vysoké skončila dřív, než bych chtěla já nebo kdokoliv z rodiny. Ale stalo se. Skákat z okna ani pod vlak kvůli tomu nebudu. Navíc jsem stejně chtěla odejít pryč a mamka se tomu nikdy nebránila. Zahraničí bylo vlastně něco, s čím se v mém případě tak nějak počítalo. Takže kde je vlastně problém? Rodina možná přijala fakt, že nestuduji a chci jet do té slavné Ameriky. Asi jsou dokonce i rádi, protože mě alespoň něco donutí udělat si řidičák. Ale to nic nemění na frustraci z toho, že se to stalo. Frustrace a zklamání, které nahlas nikdo nevysloví, jen se tvoří napětí a pak stačí jen malá rozbuška, aby všechno vybouchlo.

Tou malou rozbuškou je fakt, že v zájmu rodinných financí se vracím zpět domů. Do bytu 2+1, do malého dětského pokojíku, který okupuje můj bratr a který byl tak nějak zvyklý mít už pár let jen sám pro sebe. Navíc ve městě, které je mrtvé a absolutně nezajímavé pro mladého člověka. Je mi 21, netvrdím, že jsem dospělá a že nedělám chyby. Jenže vracet se po tolika letech domů a sdílet tak malé prostory s puberťákem a pracující mamkou na plný úvazek bude dost pravděpodobně peklo. A jakou jinou rozbušku potřebujete? Svojí maminku miluju. Zabila bych pro ní. Stejně tak i bráchu a byt, ve kterém jsem vyrostla. Je to domov, na který nikdy nezapomenu. Ale vrátit se tam bude ohromně těžké. Už jen proto, že když to prostě nepůjde, nevím, jak utáhnu sama svoje vlastní bydlení do doby, než odletím.

A jsme zpět u Ameriky, řidičáku a nadpisu. Popravdě Amerika by nebyla má první volba nebýt faktu, že je pro au pair asi nejvýhodnější, je to největší výzva (a já výzvy ráda), je tam Nicole a hlavně já prostě potřebuju vypadnout. I přesto se tam ale neskutečně těším a strašně ráda už bych byla alespoň ve fázi čekání na odlet, loučení a balení kufrů. I když to bude bezpochyby smutné a bolestivé loučení, alespoň budu vědět, co mě čeká. A budu to vědět s jistotou. I proto se teď modlím, abych ten řidičák už měla. Abych už mohla odevzdat tu přihlášku a začalo se něco dít. Protože já nerada předbíhám. A nerada se těším na něco, co se vlastně ještě příliš nepohnulo.

Občas prohledám internet a kouknu na blogy holek, které už odletěly. Když si přečtu první články z dob, kdy vyplňovaly přihlášku, musím se pousmát. Doufám, že za pár měsíců budu svoje články číst se stejným úsměvem. Nevím, jestli mi bude líp. Nedělám se iluze o dokonalé rodině a popravdě vůbec netuším, jak tam holky z těch 200 dolarů týdně zvládají našetřit na tolik věcí. Zatím si jen tiše sním o tom, že budu blízko Nicole. A že bych snad mohla ten jeden volný víkend měsíčně využít k tomu, abych ho strávila s ní. Je toho tolik, co bych chtěla vidět a dělat, ale je to běh na dlouhou trať. A já bych nejraději měla všechno hned. Znáte někdo ten pocit?

1 komentář:

  1. 200 týdně. Hm, tak to je teda krutě říznutý rozpočet. Jo, přesně takový rozpočet jako mám já. Takže to dopadne tak, že mi to zahraničí bude taky hrozit, i když se bojím a upřímně moje angličtina je o ničem. Nehledě na to, že tenhle semestr je fakt vražda. Ono to studium není žádná sláva ani u mě.:D

    OdpovědětVymazat