Děti, nepáchejte genocidu...

... nemuselo by se vám to vyplatit! Aneb jak vyplnit žádost o vízum, jak se mi vede s malými ďábly, jak je Amerika už i v mých snech a jak na mě včera dolehla první před-odletová tíže...

Proces žádosti o vízum v USA je zdlouhavý a nervy drásající. Abych pravdu řekla, minimálně třikrát během té doby jsem měla sto chutí to prostě celé zrušit, vypnout počítač a na celou slavnou Ameriku se lidově řečeno vysrat vykašlat. Ono se to zdá jednoduché, půjdete na ambasádu, řeknete, co chcete za velkou louží dělat a oni se rozmyslí jestli jo nebo ne. Žádná věda, že? Kdyby to tak skutečně bylo, pískala bych si. Bohužel, na to, abyste se vlastně vůbec k nějakému pohovoru na ambasádě dostali, musíte vyplnit jakýsi internetový formulář, sehnat fotku v naprosto stupidním formátu, všechno pracně poukládat, vytisknout, opsat dvacet různých kódů a čísel. To vše jen, abyste mohli celou tu legraci zaplatit. A levná sranda to rozhodně není. Dvakrát si proto rozmyslíte, jestli někde uděláte chybu, když vás všude varují, že peníze jsou nevratné ať už víza dostanete nebo ne.

Jedno z dalších varování je také to, abyste si nedělali ze žádosti o vízum legraci, neboť páni úředníci jsou povinni brát všechno smrtelně vážně. Jako pěst na oko sarkastickému národu, jakým my Češi bezpochyby jsme. Otázky typu: "Spáchala jste někdy genocidu?" "Jste v příbuzenském vztahu s někým, kdo spáchal genocidu a vy jste z toho vědomě profitovala?" a další stejné, akorát s terorismem, mučením, praním špinavých peněz, obchodováním s lidmi nebo i pokusem získat vízum ilegálně, byly zdrojem mého pobavení ještě dlouhou chvíli. Ale nakonec, přesně jak mi bylo doporučeno, potlačila jsem svou sarkastickou povahu a vzala otázky smrtelně vážně. Tím však zábava byla u konce. Se všemi již vytisknutými dokumenty a také tou druhou částí dokumentů, která dorazila z USA, mi zbýval poslední krok před výletem na ambasádu. Zaplatit.

Inu, zaregistrovala a přihlásila jsem se do dalšího systému, vyplnila další údaje a dostala se k onomu zmíněnému placení. Způsobů platby bylo na výběr mnoho. Nefungoval ani jeden. Nejprve jsem zvolila platbu kartou. Poté, co mě systém odmítl, jsem začala být lehce nezdvořilá. Ale což, asi je to přetížené, zkusme to jinak. TrustPay. Nevím, co to je. Nikdy předtím jsem s tím platit nezkoušela a nikdy už to asi ani zkoušet nebudu. Jedno je jisté, tahle podivnost se mi postarala o minimálně jednu probdělou noc, když jsem dvakrát klikla na zaplatit, přesměrovalo mě to na mé internetové bankovnictví, ale nic se nestalo. V tu chvíli mě přepadaly děsy, že jsem tu věc odeslala dvakrát. Následoval hovor do banky, deset tisíc ujištění, že se opravdu nic nikam neodeslalo a nakonec úleva. Ale jen částečná, protože stále zůstával problém peníze poslat. Nakonec jsem použila internetové bankovnictví a s pomocí holek použila mezinárodní údaje na odeslání domácí platby. Následující den jsem si zarezervovala schůzku na ambasádě. Takže ponaučení z mého dobrodružství? Nudíte se? Požádejte si o vízum do USA!

Nové boty od maminky

Celý výše popsaný proces už mě stál pár nočních můr, nutno dodat, že poměrně bizarních. Ale beru to s nadhledem. Brzy už to snad bude za mnou a přibudou další věci, se kterými se stresovat. Musím oběhat doktory, převést účet do výhodnější banky, vymyslet s operátorem, jak neztratit své české telefonní číslo, které od srpna bude několik měsíců v nečinnosti. Nakonec mě pak ještě čeká zařídit mezinárodní řidičák, odhlásit se z pojišťovny a dost pravděpodobně taky z pracáku. A zabalit si samozřejmě. Tuším, že to bude skutečně "zábava", ale už se mi to blíží. Můj telefon se pyšní krásným odpočítávadlem, které tvrdí, že mi zbývá posledních 77 dní v ČR. Pro někoho hodně, pro někoho málo. Tak jako tak, mám během té doby, co dělat.

Nevím jestli jsem se zmínila o své práci. Doučuji malé "ďábly". Prosím neberte to slovo nijak hanlivě, není tak myšleno. Mám děti ráda. Opravdu. A doučovat je a vidět, že se zlepšují, že jim dávám něco užitečného do života, to je pocit k nezaplacení. Teď mi přibyla holčina ve věku jedné z mých budoucích host kids, je zlatá. Skládá mi písničky a maluje obrázky. Asi jsem měkká, ale tohle mě vždycky tak nějak dostane. Asi mi to zlomí srdce, až jí budu opouštět. Ale takový je život. A já se do té Ameriky, věřte nebo ne, vážně těším. Dokonce jsem si i oblíbila Michigan!

Slovo závěrem? Brácha jel do Belgie. Vezla jsem ho skoro o půlnoci ke škole na autobus. Jak se tak balil a nesl tašky do auta, uvědomovala jsem si, že tohle mě za dva a půl měsíce čeká taky. Jen ve větším. A nebude to výlet na týden, ale na dlouhé měsíce. Tak nějak se mi trochu přitížilo.

A s tím se dnes loučím. Jdu si udělat večeři.
Nana