pátek 29. listopadu 2013

Mezi svými...

... aneb jak jsem se vydala na "adventure" jménem Whocon se svou "výpravou".
O tom, jak jsme málem nesehnali lístky a nakonec jsme sehnali omylem o dva víc, jsem se tu už letmo zmínila. O tom, že jsem zralá na osobní bankrot se zmiňovat snad ani nemusím. Ale nebyla bych to já, kdybych ten Whocon nějak neošéfovala, že? A tak jsme se v pátek 22.11.2013 sešli na Florenci já, J. a můj bratr, dále jen T.. Bohužel, můj plán s velkým množstvím času nějak nevyšel a tak jsme měli sotva deset minut nastoupit do autobusu. To by samo o sobě nebyl tak úplně problém, kdyby ten den a přesně tu hodinu nevypravovalo SA hned 4 autobusy směrem Brno a jak se ukázalo, v hlavním spoji byly z našich tří místenek jen dvě. Nezbývalo mi tedy, než čapnout T. za rukáv a oběhnout obě posily v naději, že to všichni stihneme. Ještě stále situace nebyla až tolik kritická, ale co není, může být.

U druhé posily, ve které naše chybějící místenka nebyla, stejně jako v hlavním spoji a v posile číslo jedna, se nám slečna, co to tam měla na starost nabídla, že se koukne. To však vyžadovalo napsat sms a čekat na odpověď, zatímco čas neúprosně tikal. Byly tři minuty do odjezdu, když z sms vypadlo, že je tu ještě jeden autobus, který jede přes Brno do Budapeště a přesně tam je naše chybějící místenka. Dosprintovali jsme tedy k autobusu, kde však jakýsi cizinec potřeboval vysvětlit, že bez místenky opravdu nikam nepojede. Po několika zdvořilých pokusech naznačit, že spěchám, jsem musela dost nevrle vstoupit do podivné trojjazyčné konverzace a pánům vysvětlit, že nemám čas nazbyt a že oni mi určitě ty dvě místa v jiném autobuse, který díky nim prošvihnu, nezaplatí. Poté, co se oba pokusili mě neúspěšně zabít pohledem, konečně pustili mého bratra dovnitř a já tak, tak stihla usadit sebe i J. do hlavního spoje. Tím však celá akce teprve začala.

Vynechám povídání o mých nervech, aby mi bratr neusnul v autobuse a nejel až Loki ví kam, a přejdu rovnou k cestě na ubytovnu. To bylo totiž jediné, co jsme si mohli tak nějak dovolit, aniž by na nás byly naše peněženky naštvané. Už ve čtyřech jsme tedy s menším blouděním dorazili na ubytovnu, trpělivě čekali téměř hodinu, než nás paní zapsala a pak jsme se vydali hledat pizzerii. Ta byla předražená a kdybychom na číšníka nevybíravě a dost hlasitě nezavolali, asi bychom tam seděli doteď nebo odešli bez placení. Tím však byly naše páteční patálie u konce. Překousli jsme záchody a sprchy na ubytovně a šli spát, abychom následující den nepřipomínali chodící zombie.

Na Whocon jsme dorazili s předstihem, takže jsme si stihli v pohodě vyzvednout lístky a obšťastnit všechny bankomaty v širokém okolí přesně včas abychom dorazili na první přednášku. Tím začal poněkud náročný den, jehož zakončení bylo pochopitelně 50. výročí v přímém přenosu. Bavili jsme se náramně, nebyl v podstatě čas se moc zastavit. Opět nás trochu vyvedla z míry rychlost obsluhy v restauraci, ale přešli jsme to se smíchem, vždyť co by se mohlo pokazit, že? Já a J. jsme tak trochu omylem přesvědčily polovinu Whoconu, že navštívit Cardiff se prostě vyplatí, už jen kvůli těm malým plyšovým Dalekům, které jsme nosily na ruce celý víkend a kteří rádi pokřikovali na kolemjdoucí "Exterminate, exterminate!". Všichni jsme se mohli smíchy potrhat u přednášky Torchwood nevážně a také u jediné anglické přednášky "Growing up with the Doctor".

Vše se zdálo idylické, že? No, zde přichází to ale. Nejen, že jsem nemehlo a povedlo se mi ztratit spodní část mého sonicu, což mě štve ještě teď (také jsem ztratila dvě placky, jednu s Lokim, ale to až v neděli), ale především se vyskytl jeden velký problém. Žádný oficiální materiál jaksi nikde neuváděl, že na promítání speciálu je třeba se hlásit předem. Tudíž na nás zbylo místo až v půlnoční opakovačce. Někdo tvrdí, že to nebyla chyba organizátorů, někdo tvrdí, že ano. Můj názor je takový, že když bylo možné vylepit papíry po celém conu, že je třeba se hlásit na půlnoční a ranní znovupromítání, šlo to i s přímým přenosem. Stejně tak mohl být tento malý detail zmíněn na začátku nebo na konci každé přednášky, tak aby všichni měli šanci to udělat. Chyby se stanou, byl to první Whocon, někteří z pořadatelů onemocněli, bylo toho moc. Já to všechno chápu a myslím, že Whocon jako takový byl super. Nicméně fakt, že jsem neviděla výročí v přímém přenosu mě strašně mrzí a myslím, že celé promítání bylo tak trochu podceněné samotnými organizátory. Nevím, nevidím do toho a teď s tím stejně už nikdo nic neudělá.

Místo speciálu jsme si tak dali akorát čínu v restauraci přes silnici a snažili se potlačit únavu, která na nás přicházela při čekání na půlnoc. V naději, že teď už bude všechno v pohodě, jsme se vrátili do sálu a klimbali na sedačkách, když nám bylo oznámeno, že se díl možná nepovede stáhnout a že nám tak v půl jedné poví, jestli má smysl tu čekat. V tu chvíli jsem byla vzhůru a pěkně naštvaná. O to víc, že nám pustili Adventures in Space and Time, ale zvuk fungoval na dobrý slovo nebo spíš vůbec. Zvažovala jsem, že to zabalím. Celý den se v tu chvíli zdál naprosto zkažený. Nakonec já na Whocon jela především kvůli speciálu a možnosti sdílet celý zážitek s ostatními.

Nakonec se díl podařil stáhnout, problémy se zvukem však přetrvávaly a my se rozhodli přeběhnout do druhého sálu, což nás stálo první dvě minuty dílu. No, zasedli jsme a konečně si užili zmíněné výročí. Díl byl skvělý. Popisovat, co se dělo tu nebudu. Kdo seriál nezná, ten si z toho stejně nic nevezme, kdo zná, ten buďto díl viděl nebo bych dávala "spoilers". Usnula jsem rychle stále však ještě smutná z faktu, že jsme celou párty prošvihli naživo a aftepárty úplně. Ale, co se dalo dělat.

Neděle ráno bylo krušné. Nechtělo se nám vstávat, ale nakonec jsme se vyhrabali a dojeli do hotelu na oficiální ukončení. Následoval už jen sraz s Taychi a čajovna, což bylo velice příjemné zakončení víkendu a tímto jí děkuji (jestli si to někdy přečte :-D) za fajn odpoledne. Zpět už jsme díky bohu měli místenky ve stejném autobuse. V. se oddělil tak, jako se připojil, už v Brně. S T. jsem ještě hodinu čekala na Florenci na bus a poté jsem se vydala nakoupit na kolej. BBC afterpárty, Adventures in Space and Time a i The Five Doctors(ish) Reboot jsme si zkoukly s J. tady a v pondělí nás čeká Doctor Who maraton s Fish Fingers and Custard.

Whocon se tedy vydařil a i přes lehce hořkou pachuť si vezu především ty hezké vzpomínky. Upřímně mě mrzí, že pokud vše půjde tak, jak bych chtěla, příští rok se bohužel nezúčastním. Na druhou stranu stále chovám naději, že si to třeba vynahradím comic-conem v NY nebo v San Diegu. No, uvidíme...

2 komentáře:

  1. pokud planujes comic con v SD tk se sakra velkym predstihem... mne kdyz uz to napadlo tk bylo vyprodano :-/

    OdpovědětVymazat
  2. S tím taky počítám. Comic Con v SD by hrozil jen v případě, že bych v USA byla dýl, jak rok. A nějakou záhadou se mi povedlo našetřit dost peněz... :)

    OdpovědětVymazat