úterý 7. ledna 2014

Pick a star... any star

O čem dnes? Asi to tom, jak už v duchu balím kufry. Jak se neskutečně nudím. A jak se bojím, že neudělám ten tolik potřebnej řidičák. Jo, a také o tom, jak jsem natáčela video...
Založila jsem si instagram, konečně jsem nahrála fotky na aupairroom, za týden bych měla mít zkoušky na řidičák a první pokus natočit video mám více méně neúspěšně za sebou. Člověk by si řekl, že jsem opět udělala nějaký posun. Zvlášť, když vezmu v úvahu, že už je to skutečně jen ten řidičák a video, co mi chybí, abych si to vesele nakráčela do agentury a opět se pohnula někam dál. Už aby to bylo. Život tady se zdá být ze dne na den těžší. A já čím dál víc rozumím tomu, když většina lidí řekne, že se odstěhovali do jiné země, protože potřebovali utéct. Řeknu to narovinu. V září jsem neměla ani ponětí, jak narvu celý život do jednoho kufru a odletím za oceán. Teď už to vím. Život nechám tady a za oceán si vezmu jen něco málo, abych mohla začít znovu. Potřebuju to totiž jako sůl.

Ne, že by tu nebylo nic, co bych postrádala. Je toho tady spousta. Ale když jsem tak o přestávce seděla na hokeji na sedačce a pozorovala prázdný led, docházelo mi víc a víc, že je mi jednadvacet. Stojím nebo v tu chvíli spíš sedím tu a neexistuje nic, co by mi bránilo v mých rozhodnutích. Rodina se mi rozpadla už před lety. Přítele nemám. Do školy nechodím. Žádnou extra práci nemám. Jediné, co mám jsou knížky. Které čtu v angličtině. A rychlostí 3000 stran za pět dní. Ale knížky jsou skoro všude. A stejně tak i mé oblíbené seriály a wifi. V tu chvíli mi došlo, jak neskutečně svobodná jsem. V tu chvíli jsem si opravdu uvědomila, že se vážně můžu sebrat a odletět do USA. Leave it all behind. Opravdu jsem si dokázala představit sama sebe procházet ulicemi New Yorku, sedět v New Jersey v parku a pozorovat západ slunce na Manhattanem s kafem v ruce. Ta úvaha se mi zdála tak neskutečně blízko a přitom tak daleko. Vím jen jedno, tohle bych opravdu chtěla. A doufám, že se mi to splní co nejdřív.

Stále mi však chybí ten řidičák. A video. Videa se nebojím. Nějak ho s bráchou natočíme. Nakonec posledně to byla celkem zábava. Co se řidičáku týká, je to horší. Vlastně mě řídit celkem baví, ale to ještě neznamená, že mi to nějak extra jde. Prostě bych tu zkoušku už měla ráda za sebou. Až to nastane, tak už tady snad nebude žádná stopka. Jen přede mnou bude další čekání. Asi vyrabuju Luxor abych se zabavila nebo já nevím. Všechny ty svobodné myšlenky a představy, nejen o parku v NJ nebo ulicích NYC, ale také poslední pohled na domovské město, jsou nakonec tak svobodné, až mě trochu svazují, takže ačkoliv se těším, snad se na to nemyslet. Spoustu lidí mě obdivuje, fandí mi, v dobrém mi závidí. Dává mi to odvahu. A zároveň mě to drží na zemi. Tak uvidíme. Snad už to nebude dlouho trvat a moje články začnou dávat nějaký smysl...

Závěrem ještě jedna věc, se kterou se těžko vyrovnávám a která mě vlastně přivedla ke všem těm myšlenkám o útěku, svobodě, nervozitě a psaní nesmyslného článku, který si stejně nikdo nepřečte. Opustil mě přítel. Nejen mě, ale celou komunitu mých přátel a známých. Zvolil k tomu pro mě naprosto nepochopitelnou cestu a zanechal za sebou zvláštní a těžko popisovatelné prázdno. Nevím, co ho vedlo k takovému rozhodnutí. Nemá asi ani cenu se nad tím vztekat a rozčilovat, protože to člověk nevrátí. Každopádně chci jen říct, že mi chybíš Vojto. Nám všem. Snad se máš teď líp. Ať už jsi kdekoliv.

2 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Přeji ti, ať se ti splní ten tvůj sen se dostat dál. Já v tom snu dodělat toho posranýho (musim to říct takhle sprostě, protože slušně to opravdu nejde) inženýra pokulhávám. Druhý týden zkouškového a já mám teprve dvě zkoušky z šesti tak teda žádná sláva a učení ještě horší. No, ten Vojtíšek. Pořád to bolí.

    OdpovědětVymazat