Matching...

Protože jsem líná nemůžu vymyslet žádný lepší název pro téma tohoto článku, které je teď všem asi úplně jasné.

Přijetí do programu proběhlo nad má očekávání. Žádný problém, jen kupa nervů, o kterých jsem byla ujištěna, že jsou naprosto normální. Pokud chcete být au pair, pamatujte si jedno, je normální být během procesu nenormální. A nejděte si kamarádky, které porozumí vaší situaci, protože jinak skončíte nejen nervózní, ale ještě sami, protože nikdo jiný než jiné holky (občas i kluci), co si tím prošly/prochází, vašemu dočasnému příběhu neobyčejného šílenství neporozumí. Nikdy jsem moc nechápala tu nervozitu, o které jsem tak často četla na blozích. Nikdy jsem nechápala, jak těžké může být na rodinu čekat, čekat na email, čekat, čekat, čekat... Teď už tomu rozumím. Říkáte si, jestli jste dost dobří, jestli budete mít štěstí na super rodinu, jestli se vůbec někdo ozve a kdy se ozve? Ptáte se, jestli máte nějakou šanci na vysněnou lokalitu, na tohle, na tamto.

Je to prostě takové malé soukromé peklo. Jako, když čekáte na výsledek přijímacích zkoušek. Zatímco u nich ale víte, za jak dlouho dostanete výsledek (a dnes už to bývá celkem rychle), tady to nevíte. Jsou případy, kdy to trvalo měsíce. Investujete mnoho nervů a času do celého procesu. A pak se až do začátku programu třesete, jestli jsou vaše očekávání opravdu na místě. Ale nakonec to snad stojí za to. Jen do té doby je to s vámi k nevydržení.

Jak už jsem zmínila, mě přijali do matching nedávno. Jsou to krásné dva dny. Je zvláštní vidět, že se to opravdu děje, že jsem to vážně udělala. Ten pocit, že vás vidí rodiny, že vám můžou napsat, zavolat, že za pár dní už můžete vědět, kde strávíte příští rok nebo dva, je dost zvláštní. Jedna část mě neustále kontroluje email, i když vím, že kdyby něco přišlo, můj telefon začne bzučet jako pominutý. Ta druhá je nervózní z toho, co má přijít. Ale nepochybuji. Jsem si jistá víc, než kdy jindy. Když mamce zavolali z agentury, jestli mi může potvrdit reference, ihned poté, co telefon zavěsila, se na mě podívala se slovy "Takže ty tam opravdu chceš jo?" Chci mami. A doufám, že se mi to splní. Doufám, že příští článek bude o tom, jak jsem našla rodinu. Doufám, že ten článek napíšu brzy. Uvidíme...

O tom, jestli se mi ozývají rodinky tu psát nebudu. Nemá to moc smysl. Určitě všechno shrnu až nějakou najdu. Snad to bude brzy. Musím využít toho, že štěstěna je teď na mé straně.

Nana