I know the sun is set to rise...

O tom, jak jsem dlouho nic nenapsala, jak bylo všechno na nic a jak jsem se chtěla na všecko vykašlat. Jo, a taky o tom, jak jsem našla práci, konečně dodělala řidičák a podepsala jednu smlouvu. Ve zkratce? Jak mi život zapadl zpět do těch správných kolejí...

Bylo mi na nic. Uplynulé měsíce jsem si procházela blbou dobou. Nic se nedařilo, nic mi nešlo, cítila jsem se pod psa, ne-li mnohem hůř. Připadala jsem si, že jsem na všecko zůstala sama, že na mě kamarádi kašlou a měla jsem sto chutí se na všechno prostě a jednoduše vysrat vykašlat. Povzbudivé písně nepomáhaly, ujištění kamarádů o tom, že na mě opravdu nezapomněli, byla taky k ničemu. Z celé té vyhlídky úžasné budoucnosti byla najednou jen černo černá tma a nikde nic, co by naznačovalo úsvit. Ale, přesně tak, jak se říká, že největší tma je před úsvitem a že slunce zapadá, aby se mohlo ráno zase vyhoupnout nad horizont, i moje slunce konečně snad vyšlo. Což teda musím zaklepat, protože poledne je přece jen ještě daleko.

Všechno začalo tím, že jsem náhodně narazila na inzerát, který nabízel práci. Doučování. Říkala jsem si, že brigádu potřebuju jako sůl a tahle by mě fakt bavila. A tak jsem zavolala. Z brigády se vyklubal hlavní pracovní poměr. Práce, peníze, mnohem méně volného času. Bylo to jako dar z nebes. Už nemusím sedět doma a čekat na zázrak. Můžu něco dělat a nechat ten zázrak počkat na mě. A pocit je to k nezaplacení. I mé okolí pookřálo, evidentně nadšené, že už nebudu pořád v dohledu 24/7. Našla jsem práci se kterou vystačím v nejhorším dost dlouho na to, abych se mohla vrátit zpět do školy. Což ale zatím neplánuji.

Týden na to jsem konečně udělala řidičák. Dlouhá a strastiplná cesta konečně dospěla ke svému cíli a já překonala ten zdánlivě nepřekonatelný Mount Everest k mé budoucnosti. Bylo to místy peklo. Ale ta růžová podivná kartička, tolik podobná občance, už je na cestě za mnou. A druhý kámen z mého srdce mohl spadnout taky. Kdyby už nic dalšího, s řidičákem a prací v kapse se prostě dýchá mnohem líp. A i svět vypadá tak nějak... růžověji.

Řidičák byl také to poslední, co mi chybělo na mé cestě za Americkou noční můrou Americkým snem. Nějakým zázrakem jsem přesvědčila tu paní na úřadě, aby mi okopírovala oficiální žádost o řidičský průkaz, znovu jsem projela všechny údaje, zopakovala si návštěvu u doktorky a domluvila si oficiální schůzku v SA. I ta už je teď za mnou. Papíry byly v pořádku, angličtina údajně perfektní, smlouvu jsem podepsala. Jediné, co teď může vybouchnout jsou reference. Mam z nich krapet vítr. Ale to asi především proto, že to už nemám ve svých rukou. Každý den kontroluju email a aupairroom jestli už se něco neděje. I když vím, že stejně ještě musím počkat na tu kopii skutečného řidičáku, abych měla opravdu všechno. Odlet je nastavený na 11.8., přijatá nebo odmítnutá bych měla být snad do konce dubna. Teď už jen doufat, že tam někde venku na mě čeká nějaká fajn rodinka.

Jdu pracovat, když teď mám tu práci a nemusím sedět u počítače a čekat až se to rozběhne.

So, wish me luck!

Nana