Stalo se toho mnoho. A já jsem tak zaneprázdněná, že ani ten článek nejsem schopná včas napsat. Tak tedy, kdybych měla dát detailní příběh posledního měsíce, asi bychom tu byli dlouho. A určitě by to bylo na několik článků, které bych při své Nebyla bych to já, abych i přes dlouho nekonečnou dobu čekání na odlet, nebyla ve stresu, že nestíhám. Dnes je to přesně 14 dní do odletu. V pondělí 4.8. touto dobou budu sedět s holkama kdesi na letišti ve Frankfurtu a čekat na přestup. Stále doufáme, že stihneme ten Starbucks. Což by ale znamenalo najít správný gate včas. Ale já nám fandím. Letí nás celkem devět. Osm Češek a jedna Slovenka. Budeme se průběžně sdružovat a rozcházet. Ale není třeba tu řešit detaily. Už jsem je poznala všechny a myslím, že jsme celkem slušná banda. Tak předpokládám, že i o zábavu bude v letadle postaráno. Navíc jedna z nich letí do Clevelandu, což je na Americké poměry relativně blízko ke mně. Hned se těším o to víc.
Ale krom facebook chatu a nějakých setkání, stalo se taky spoustu dalšího. Rozhodla jsem se si to tu ještě trochu užít, než poletim. Což způsobilo, že peněženka se mnou stále ještě nemluví. Ale stálo to za to. Stihla jsem dva skvělé koncerty, sraz fans, výlet v Kutné Hoře s mamkou a bráchou. Užívám si přátel a rodiny co to jde. Nic z toho, co jsem dělala nebylo zrovna plánované dopředu. Jenže já prostě nemohla sedět doma na zadku s vědomím, že za chvíli odletím pryč a mohla jsem tohle všechno vidět a zažít. Kdo by taky mohl, že? Dnes mě čeká další loučení. Už to začíná být vyčerpávající. Nikdy mi nedošlo, kolik lidí nechávám za sebou. Ale bez svých goodbyes prostě neodletím. Vyčítala bych si to.Loučím se, užívám si. Ale také pracuji a zařizuji, jak pominutá. Už mám doma i ten kufr, více méně úspěšně nakoupené dárky. To znamená, že mi chybí jen ty potravinové části, které logicky nemělo smysl kupovat ve velkém předstihu. Už mám taky docela vymyšleno, co všechno budu a nebudu balit. Cesta na letiště je naplánovaná taky. N. a R. už si udělaly volno, jen abychom společně mohly strávit odpoledne po druhém dni školení. Na předodletové schůzce už jsem byla také. Tolik peněz mě to stálo! Stále mi však chybí vyřídit úřady, mezinárodní řidičák, poslední nákupy a nějaké doktory. A taky ten pre-departure project, který se nikomu z nás nechce dělat, ale musíme. Je toho prostě ještě docela dost.
Čas ale nezastavím a tak se to vše kvapně blíží. Je těžké uvěřit, že v den matche jsem měla 94 dní do odletu a dnes už jich zbývá jen 14. Na jednu stranu se neskutečně těším. Na tu druhou, která má být vystresovaná, vystrašená a nervózní... no, řekněme, že se asi někde ztratila, protože jsem si celkem jistá, že do cílové stanice ještě nedorazila. Na druhou stranu musím přiznat, že už je asi na správné cestě, jelikož ji občas lehce a neurčitě pociťuji. Povíme si za dva týdny v letadle, hádám. Ale to už bude asi téma na jiný článek. Dnes se loučím. Nic neslibuji, ale ráda bych napsala ještě něco těsně před odletem. Nějak si řikám, že tenhle laciný článek není zrovna to, co bych toužila mít vedeno jako má poslední psaná slova z ČR. Tak uvidíme. Snad se k tomu dostanu. A snad bude o čem psát.
Do té doby pac a
Nana
Žádné komentáře:
Okomentovat