Život ve dvou kufrech...

"It is so hard to leave, until you leave.
And then it is the easiest goddamned
thing in the World." - John Green (Paper Towns)

...a jednom článku. Ano, chápete správně. Toto je můj poslední článek před odletem. Začala jsem ho psát
už v pátek dopoledne, ale dokončuji ho dost pravděpodobně jen pár hodin před odletem, pokud ne rovnou na letišti. Nakonec, znám se. Ale abych se vrátila k tématu. O čem dnes? O mých posledních dnech v Česku. A o těch prvních, co mě čekají v USA...
Nejčastější otázka, kterou vám všichni s až neuvěřitelnou chutí kladou před odletem, je bezpochyby "Už jsi nervózní?". Jak na to odpovědět? No né asi! Což je pochopitelně přesně ta odpověď, kterou všichni čekají a já jí nikdy neřeknu. Nervózní jsem. O tom žádná. Ale těch pocitů je tolik a všechny jsou smíšené dohromady. Jak se cítím se prostě popsat nedá. Alespoň ne v jedné větě. Nakonec, nechávám všechno za sebou, minimálně rok se sem nepodívám. Jaká vlastně je ta vzdálená Amerika? Jaká bude moje host rodina? Budou opravdu tak úžasní, jako jsou doteď? Prostě, ačkoliv neletím sama a ačkoliv se na první dny za velkou louží těším, je tu stále mnoho obav, které mě sužují. Nad nimi ční jedna, ta největší. Zvládnu to? Nepošlou mě po týdnu domů pro neschopnost?

Jak vidíte, takové věci jako lehký mentální "breakdown" se asi nevyhnou nikomu z nás. Zvlášť potom pár dní nebo s touto větou už spíše jen hodin do odletu. Ale čas se zastavit nedá, budoucnost nepředpovíme. A tak mi nezbylo, než se probrat vším tím skromným majetkem, který za ta krátká léta na tomto světě mám, a vybrat to málo, co se vejde do dvou kufrů a váhového limitu. Nejdříve mi přišlo, že to nebude problém. Pak jsem pro změnu měla obavy, že to problém bude a to velký. Nakonec mám ještě pár kilo rezervu. A kufry tu na mě čekají, vedle gauče, na kterém tu tak sedím, po očku sleduji tenis a píšu tento, poslední článek z Česka. Za necelých 8 a půl hodiny se moje letadlo odlepí od země a já se vydám do neznáma. Jen já, můj notebook, foťák a ty dva kufry.

Dlouhé měsíce jsem si představovala, jaké to tam bude. Jaký bude západ slunce nad Manhattanem? Jak voní vzduch v New Yorku? Jak chutná jejich jídlo? Všechno to, co si představujete, sníte o tom, děsíte se toho. Teď se to má stát a já mám prázdno. Nevidím nic. Čím blíž jsem, tím méně je můj mozek schopný přijmout fakt, že se to opravdu děje. Ulice, které jsem byla léta zvyklá procházet, tam prostě nebudou. Moji hokejoví kluci tam nebudou. Moje rodina tam nebude. Je těžké popsat moje pocity. Je těžké odejít. Ale zároveň je to neskutečně vzrušující. Příští zastávka kdekoliv. V mém případě je to Detroit.

Ve svém krátkém životě jsem měla vždy dostatek štěstí a odhodlanosti nebo tvrdohlavosti, abych si šla za tím, co jsem chtěla. Když jsem chtěla hrát hokej, hrála jsem ho. Když jsem chtěla studovat sportovní gympl, vystudovala jsem ho. Když jsem chtěla na dovolenou do UK, jela jsem. Jsou to jen malé velké příklady. Naučily mě ale jednu podstatnou věc. Všechno jde, když se chce. Teď už vím, že pokud chci vidět svět, to co musím především udělat, je sbalit si kufr a vyrazit. Nikdo jiný to za nás neudělá. A asi právě proto to vypadá i jako krok ze všech nejtěžší. V tomto článku jsem použila citát od Johna Greena. Volně bych jej přeložila asi takto: "Je neskutečně těžké odejít. Dokud to neuděláte. Potom je to ta nejlehčí zpropadená věc na světě."

Tomu citátu rozumím. Je těžké vykročit. Udělat to. Skutečně se přihlásit do programu, matchnout s rodinou, nasednout do letadla. Jste nadšení a natěšení. Ale zároveň je tu věc, o které moc nemluvíme. Je to neuvěřitelně těžké. Krok do neznáma. A pokud jej uděláme, dodá nám to neskutečnou svobodu. Uvědomíme si, jak je v dnešní době svět malý. A že skutečně můžeme jít tam, kam nás vítr zavane. Dělat věci, které chceme. Vidět místa, která známe jen z filmů a pohledů.

Proč to tu píšu? Asi tak trochu ze sentimentu. Ale také jako inspiraci. Co vy? Představte si, že byste měli teď sbalit všechno, co máte, celý život, do dvou kufrů. Byly by plné? Poloprázdné? Prázdné? A co by v nich bylo? Pár bezcenných kusů oblečení? Nebo mnoho hodnotných vzpomínek? Co byste si zabalili? Moje kufry neváží tolik kolik by mohly. I přesto bych řekla, že jsou plné po okraj. Snad budou ještě plnější, až se jednou budu z USA vracet.

To je z Česka všechno,
Nana