Like a skyscraper

Jak jste si asi už všimli, je čas na nový štítek. Je to 5 dní, co jsem se vydala do USA. Už mám za sebou tři lety, školení, pár hodin na Manhattanu a také nejedno setkání. Dnes vám napíšu něco málo o těch prvních dnech v NJ/NY. O životě v Michiganu se budeme povídat zase jindy.
Jelo nás osm. Plus jedna. Osm holek z Česka a jedna holčina ze Slovenska, které letěla do Frankfurtu z Vídně. Ještě večer před odletem jsem si zašla na pizzu, naposled prohlédla město a pak šla domů odpočítávat poslední hodinu. Jen těžko se to popisuje. Byla jsem nervózní, natěšená, ale také vystrašená. Celý večer jsem si přála jen sedět už konečně v letadle a mít to už za sebou. Teda jedna část mě si to přála. Ta další chtěla zase času víc, abych se mohla rozloučit. Už chápete tu rozpolcenost?

Na letiště jsme vyráželi asi ve čtvrt na tři a a dorazili s velkou rezervou před čtvrtou hodinou. Holky tam naštěstí už byly. Naštěstí, protože díky tomu jsem se s rodinou rozloučila docela rychle. Navíc jsme si tam vzájemně nabídly rameno na vybrečení, což bylo mnohdy třeba. Když slzy přestaly, byl čas na check-in. Ten se zdařil více méně bez ztrát na "životech" a za chvíli jsme už čekaly na letadlo do Frankfurtu. Přistání bylo zajímavé, ale ne zajímavější, než start z Frankfurtu do NY. To jsem si fakt na chvilku myslela, že prostě spadnem a nikam nedoletíme. No, doletěly jsme. A kufry taky. Takže úspěch. Jen to imigrační by nemuselo být tak dlouhé. Respektive fronta k němu.

A tady se dostávám k jedné věci. Američané, nebo alespoň lidé v okolí NY, asi většinu života prostě pročekají. Ať už jsou to dopravní zácpy, fronty ve Wallmartu nebo procházky po Times Square. Občas je to méně frustrující, občas je to více frustrující a občas, především, když ten čas čekat opravdu nemáte, nebo jste strávili celý den sezením v dopravních prostředcích, je to naprosto nesnesitelné. Jenže ať děláte co děláte, stejně vám nakonec dojde, že změnit to prostě nemůžete. Takže zatnete zuby a plýtváte časem společně s ostatními. Tady v Michiganu zácpy zatím moc nebyly. To se mi moc líbí. Ale o tom až jindy, teď se vraťme do New Yorku.

Školení byla neskutečná nuda. Drtivou většinu času jsme poslouchaly věci, které musí přece každý normální člověk s trochou selského rozumu, který se někdy staral alespoň o mladšího sourozence, vědět. Kurz první pomoci byl neúplný. Varování pro ty z vás, které to čeká v budoucnu, zjistěte si předem, jak rozpoznat například možný otřes mozku a jak se v takovém případě zachovat, jak nahodit zpět vyhozený kloub nebo rozpoznat svalové a vazové zranění. Většina kurzu je totiž jen o CPR. Užitečné to je, ale řekla bych, že je o dost pravděpodobnější, že se děcko někdo zraní, než že z ničeho nic upadne na zem a přestane mu fungovat srdce. Takže věnovat se tomu, ano. Ale trávit tím 3 ze 4,5 hodin? Ne. Dalo se to hravě probrat za polovinu toho času a zbytek se věnovat zraněním. Nehledě na fakt, že jim stejně rozuměla asi tak třetina lidí v místnosti. No, já si to nevymyslela.

Nechme už nudu stranou. Oba dva mé volné večery byly totiž celkem zábavné. První byl výlet na Manhattan. Byla to bus tour, na kterou jsem více méně slyšela jen kritiku. Ale já se do NYC pár měsíců nepodívám a ten první zážitek z příjezdu do US mi za ty prachy prostě stál. Pán, co nám to tam všechno popisoval, z toho udělal docela příjemnou cestu. Takže jediná kaňka na celém výletu pro mě byla absence času na Times Square, kde nám díky traffic zbylo pouhých 40 minut. Ono se to nezdá, ale za tu dobu nestihnete to místo ani projít skrz. Zvlášť v noci, kdy tam je přelidněno. Ulovily jsme tedy pár fotek a běžely zpět k autobusu.
Když to ale shrnu, Manhattan jako takový byl skvělý. Jo, možná jsem jej viděla převážně z autobusu. Možná jsem neměla tolik času si pořádně prohlédnout špínu na ulicích ani se dostat do deprese, jelikož mrakodrapy jsou zde tak vysoko, že je zázrak zahlédnout kousek té oblohy, ke které se škrábou. Možná je tam nedýchatelný vzduch, zácpy a příliš mnoho lidí. Ale já New York miluju. Vždy to tak bylo a vidět to místo ve skutečnosti mě v tom jen utvrdilo.

Konec básnění o městě, kde nikdy neuvidíte hvězdy ani slunce. Další den byla na řade N. a R., kamarádky, které znám přes rok, ale nikdy předtím jsme se jinak, než na skype neviděly. Můj poslední večer na hranicích státu New York a New Jersey jsem strávily s nimi. Nejprve jsme bloudily. Pak nás čekala večeře v japonské restauraci, kde vám udělají jídlo na plotně přímo před vámi. A nakonec mé první kino v US. Zkrátka, nenudila jsem se, pokud nemluvíme o čekání ve frontách a školení, a možná taky proto mi to stále nijak nedochází. Tak uvidíme, kdy to přijde. Třeba už v příštím článku.

Nana