sobota 13. září 2014

Kousek chleba a lahváč Plzně...

Bouřky v Michiganu jsou výjimečný zážitek. Skutečně. Sehnat chleba v Americe je jako jít ke dvanácti měsíčkům. České pivo se sice sehnat dá, ale nesmíte být vybíraví. A tak si dnes povíme trochu o počasí, trochu o jídle a pití, a trochu o tom, co vlastně dělám, když se nepoflakuju po okolí a neobjevuju nové věci.

Bouřky. Skvělé téma. Už jsem se zmínila, že léto v Michiganu je krásné. Spoustu sluníčka, teplo, pláže u jezera. Co ale na počasí tady tak veselé není, jsou bouřky. A především to, co s nimi přichází.Když v Michiganu prší, obvykle prší tolik, že nevidíte na dva kroky, polovina dálnice je pod vodou, obloha je černá tak, že byste přísahali, že apokalypsa je tady a hlavně, všichni tak trochu čekají, kdy zazní sirény, které nám všem oznamují, že je třeba zalézt do sklepa, protože možná přijde i tornádo. Jakoby ten déšť a vítr nestačil.
Přichází bouřka
První bouřku jsem se tu opravdu bála. Tu druhou jsem prořídila rozklepaná jak ratlík v autě po cestě domů z koncertu. Tu třetí jsem opět částečně strávila za volantem, opět na dálnici. Tentokrát jsem jela pro děti do školy a zpět. Od té doby jsem přestala počítat a i ten strach nějak opadl. Nebo jej spíš nepociťuji. Život se tu kvůli hrozbě tornáda nezastaví. A vy taky nemůžete. Lidé si tu z toho spíš utahují a neřeší to. Faktem ale zůstává, že i bez tornáda jsem tady bouřky mnohem silnější, než u nás doma. Desítky i stovky tisíc lidí tu naprosto běžně končí bez proudu i na několik dní. Zavírají se školy, silnice bývají několik centimetrů pod vodou a tak se na dálnicích tvoří kolony aut, protože tady se nikam nedostanete jinak, než autem po dálnici.
Co se v USA shání jen těžko...
Počasí ale není jediná věc, která mě tu trápí. Tou další je absence normálního chleba. A pivo. Obojí jsem s menším nebo větším úspěchem nakonec sehnala. Pointa však je, že si člověk občas ani neuvědomí, jak základní věci může postrádat. Sice si tu můžu kdykoliv dát pumpkin spice latte. Nebo něco skořicového, jelikož Američani cpou skořici snad i tam, kam to nejde. Můžu si koupit levné oblečení, dát si dobré jídlo v restauraci. Ale nemůžu si dát chleba. Ten obyčejný, čerstvý, nadýchaný chleba s křupavou kůrkou, kterou jsem si jako malá nechávala od maminky okrajovat. Nemůžu si ho dát, protože tady ho nemají. Mají jakousi trvanlivou verzi. Pro kterou musím jet hodinu a půl do polského obchodu. Ale není to ten chleba. Prostě není.
... a co se shání lehce
Co vás asi ale zajímá nejvíc, je jak trávím čas, když není víkend. Tenhle blog není o mé host rodině, není o tom, jak mám rozmazlené děti, ani o tom, co mě na nich štve a za co je mám ráda. To jsou věci, do kterých vám prostě nic není. Moje rodina je fajn. A tím bych to uzavřela. To však neznamená, že vám nemůžu povědět o svých povinnostech. Když se mě mamka ptala, co celé dny dělám, moje odpověď zněla asi takto: "No, peru, žehlim, uklízim a hlavně řídim. Takže všechno to, co jsem doma nikdy nedělala." A tak to přesně je. Vstávám v 5:30, děti budím v 6:00. V 7:00 vyrážíme do školy, kde je musím v 8:00 vyhodit. Pak jedu domů, kde vyperu a vyžehlím, co je potřeba. Uklidím bordel z rána a mám volno do doby, než jedu opět děti vyzvednout. Zdá se to jako brnkačka, co? No, není. Ale bavit se o tom nebudeme. Faktem je, že jsem na nohou od 5:30 ráno až do 17:00 večer. Minimálně. A v pátek padám za vlast. Ale pro ty víkendy plné výletů? Jo, stojí to za to!

Vaše znavená Nana

3 komentáře:

  1. já poctivě čtu! a už se tam za tebou moc těším =D i když mi pivo a chleba taky bude chybět.. =D ty si pro ně aspoň můžeš dojet.. já si je asi nechám posílat poštou =D =D

    OdpovědětVymazat
  2. Téda ještě 34 dní a jsem na stejné půdě :-) čtu ráda jen tak dál v tom psaní pokračuj. Díky :-)

    OdpovědětVymazat