Když bylo jasné, kdy letím do USA, namátkou jsem se podívala na koncerty 30 Seconds To Mars na Americké půdě. K mému překvapení jsem zjistila hned několik příhodných informací. Mars nejen, že měli celou tour po Americe před sebou, navíc ji měli absolvovat společně s Linkin Park a AFI. A navíc byly volné VIP balíčky, které bych si v Česku dovolit určitě nemohla. A jeden z koncertů měl být v Detroitu, příhodně na konci srpna. Prostě se to vše nějak ideálně sešlo. Ale já i přesto čekala v podstatě do poslední možné chvíle. Stále jsem zvažovala, zda mi to za ty velké peníze stojí, zda jsem schopná řídit tam a hlavně zpět, kdy už bude tma a já to tam absolutně neznám. Navíc jsem neměla sebemenší představu jak daleko od pódia vlastně budu, jestli vůbec něco uvidím.
Nakonec mě nadchla Ivča, která se chystá jít taky, jen do Houstonu. A já spontánně lístky koupila. I s VIP balíčkem. Zbývalo už jen přežít týden s dvackou v kapse a bezpečně dojet a nezabloudit. Oboje se více, či méně povedlo. Vlastně jsem jen netrefila odbočku k samotnému areálu koncertu, ale to není nic překvapivého. Nakonec zkuste si při limitu 50 mph (asi 80km/h) všimnou, že máte za lesíkem zabočit a ještě stihněte zareagovat tak, aby vás ti zezadu nesestřelili. Tady se totiž většinou pomaleji jak speed limit nejezdí. A když jo, vytroubí vás celý Michigan. Inu, zaparkovala jsem, na můj vkus naprosto geniálně hned u výjezdu. Pár kroků mě nezabije a alespoň rychle vypadnu. To jsem ale netušila, co mě ještě čeká, až koncert skončí.
Čekání na Meet&Greet s 30 Seconds To Mars bylo dlouhé. Ale naštěstí jsme my Echelons takoví podružní a tak jsem si našla dva lidi na pokec, aby nám to rychleji uteklo. Ještě při čekání se mi také povedlo vyhrát minianketu o to, kdo přijel z největší dálky. Hodně bych se divila, kdyby mě někdo porazil. A neporazil. Dál než z Česka prostě nikdo nepřijel. To už ale bylo na čase přivítat Jareda a spol.. Tomo dorazil s úžasným tričkem "Say yes to Michigan!", jelikož je sám z Detroitu. Jared se Shannonem důkladně plánovali únos malá slečny, kterou hned na začátku zmerčili a usadili na stůl mezi sebe. Jared prohlásil, že je "cheating vegan" k čemuž dodal, že asi jako každý vegan. Což by vysvětlovalo, jak mohl v Praze hlásit, že měl naše jídlo. Padlo několik dalších otázek, podpisy, potom fotky a bylo na čase jít na koncert. Já pochopitelně na fotku musela jít dvakrát. Na to si hlavně Tomo neodpustil vtipnou poznámku, že do toho foťáku nemam mrkat, že je to průhledný, že tam s nima chci pobýt. No aby taky ne. Ale už pojďme na koncert.
Jelikož nás pustili jako první, měli jsme spoustu času najít svá místa a zajít si pro něco k pití a jídlu ještě než začali hrát AFI. Pak jsme ještě seděli chvilku na trávníku za hledištěm a řešili můj život v USA a proč jsem vůbec přijela. Nakonec byl čas se rozloučit a jít uvítat již zmíněné AFI. Ti zahráli moje dvě oblíbené a trochu rozehřáli dav, který jim ale až na výjimky příliš pozornosti nevěnoval. I tak ale hráli dobře a popasovali se s tím skvěle. Asi jsou zvyklí. Ono ve stínu 30 Seconds To Mars a Linkin Park musí být těžké hrát. Nebo úžasné. Asi dost záleží na úhlu pohledu.
Chvilku po nich se poté dav konečně probudil. Na pódium totiž přišel Jared, Tomo a Shannon a rozjeli svoji show. Viděla jsem je dva měsíce zpět v Praze a musím říct, že v Detroitu se mi líbili víc. Dav si to víc užil bych řekla. Nebyla tam jazyková bariéra. A i fans Linkin Park znali texty nejslavnějších písniček, takže dav byl hlučný a energický. Jako bonus se přálo Tomovi k narozeninám, Jared naházel dort na polovinu publika (poté, co Tomo zakázal Shannonovi, aby ho zdortoval. Cituji: "Don't you fuckin' cake me, Shannon!") a po koncertu se navíc ještě podepisovali na CD. Zahráli v podstatě to nejznámější, až na Hurricane. Prostě už nebyl čas. Ale já i tak padla vyčerpaně do sedačky, zaplatila přemrštěných 5 dolarů za přemrštěně sladkou limonádu a sbírala jsem síly na Linkin Park.
Nebyla jsem si jistá, zda vydržím do konce. Přeci jen, koncert ve výsledku trval okolo 6 hodin a já byla unavená. Nehledě na to, že na mě čekala hodina řízení. Hned jak ale Linkin Park začali hrát, bylo mi jasné, že nejspíš zůstanu až do konce, jinak budu litovat. Předvedli neskutečnou show, dav zpíval s nimi, prostě tak, jak by se čekalo od kapely takového formátu. Jen jsem se přesvědčila o tom, že za ty velké peníze to prostě stálo. A když dozněly poslední tóny, vydala jsem se čekat na svou parťačku, abychom společně šly k autům a rozjely se domů.
To by ale po cestě nesmělo začít pršet tak, že jsem během pěti kroků promokla na kost. Najednou můj nápad parkovat u východu zněl jako ta nejstupidnější myšlenka v dějinách. Schovala jsem tedy své poklady z M&G pod promočené tričko a vydala se na šílenou cestu k autu. Ta vedla přes zábradlí, bláznivý dav a stále se stupňující déšt asi kilometr a půl. Občas bych si za své nápady nafackovala. Jakobych neznala předpověď počasí.
Nakonec jsem ale auto našla a rychle se schovala uvnitř. Po kontrole, zda mám všechno, přišla část děsivější. Ukázalo se, že jsem neměla ani ponětí, jak se ovládá klimatizace, světla nebo stěrače. A při cestě po dálnici, která mě čekala, nebyl na loterii tak úplně čas. Nakonec se mi povedlo vše nějak zprovoznit a vyjela jsem. Ale moje pocity v tu chvíli bych nikomu nepřála. To jsem ale ještě ani z daleka netušila, že to úplně nejhorší mám teprve před sebou.
Pochopitelně jsem zvládla v té tmě a dešti minou správnou odbočku na highway a na ty jejich u-turns jsem silnici viděla tak blbě, že jsem raději pokračovala do neznáma. Nakonec jsem skončila někde v naprosté tmě v nějaké obydlené čtvrti. Krve by se ve mně nedořezal. Jedna věc totiž je, když se v Česku ztratíte někde, kde to neznáte, je tma a prší. Druhá věc je, ztratit se takhle v cizí zemi. Třetí věc je, ztratit se takhle v Detroit Area. Ačkoliv se město zvedá, stále tu jsou místa, kam prostě jezdit nesmíte, pokud nestojíte o ustřelenou hlavu. Problém nastane v okamžiku, kdy jako já všechna ta místa ještě neznáte. A tak si asi umíte představit, jak byla ta tma najednou tisíckrát děsivější.
Nějak se mi povedlo otočit, abych dojela na nejbližší parkoviště u zavřeného mekáče, kde jsem se regulérně zhroutila, začala brečet do volantu a jediné, po čem jsem toužila, byla maminka a moje postel doma v Česku. Co na tom, že ta postel je užší a tvrdší než tady, v tu chvíli mi to bylo fuk. Byla jsem sama, uprostřed ničeho, v místě, které neznám. Ani se nebavme o faktu, že řidičák mám pár měsíců a byť tu jezdím několik hodin denně, ve tmě a v dešti jsem ještě neřídila. Prostě situace, kdy jsem vážně uvažovala o tom, že vypnu motor, přenocuju na tom parkovišti a pojedu domu ráno.
Trvalo mi několik minut zhodnotit stupiditu daného nápadu. Ale nakonec jsem se vzchopila a za dalších půl hodiny konečně najela na dálnici. Cesta ubíhala pomalu a já byla rozklepaná, jak ratlík. Ale když jsem najela na 23 míli, spadl mi kámen ze srdce. Přestalo pršet, vlastně v těch místech nepršelo vůbec, takže silnice byla suchá a já byla za pár minut v posteli. Napsala jsem mamce o své malé příhodě, najedla se a šla spát. A věřte nebo ne, spánek to byl dlouhý a bezesný. Celkově mi ale celý den mnoho dal a nic nevzal. Užila jsem si to neskutečně. Po mnoho koncertech, u kterých jsem byla (z toho i Mars dvakrát předtím), tenhle určitě patří do top 3. Ne-li úplně nahoru. A ponaučení z dobrodružné cesty domů? Zjistila jsem, že jsem silná a jen tak něco mě nepoloží. Tak snad to tak bude i dál.
(Článek upraven: 6.9.2014, poté, co se z toho všeho jeho majitelka alespoň trochu vzpamatovala)
Žádné komentáře:
Okomentovat