neděle 21. prosince 2014

Let's be thankful once in a while...

Vánoce se kvapem blíží, já mám za sebou dovolenou, ale stále jsem se ještě nedokopala k tomu, abych napsala článek o Díkuvzdání. Tak tady ho máte. Fotky dnes nebudou. Nemám žádné a pokud je mám, jsem neskutečně líná je nahrát. I celý článek bude trochu stručnější. Ale nebojte, plně vám to vynahradím ve článku dalším. Nebo možná článcích, protože je toho opravdu hodně, co vyprávět. Teď už zpět k Díkuvzdání. I to se totiž může stát bojem o život. Nakonec USA je země neomezených možností.
Díkuvzdání je vždy poslední čtvrtek v listopadu. A nese se ve znamení jídla, průvodů a slev. Již ve čtvrtek ráno se ve velkých městech pořádají průvody. Detroit nebyl výjimkou. My jsme měli koupené lístky na průvod i na "Turkey trap", což byl běh na jednu míli, kterou jsme já a HM měly s dětmi absolvovat ještě před průvodem. To by s dojížděním a obvyklým chaosem znamenalo vstávat minimálně v šest ráno. Nechtělo se mi ani trochu, ale pokud mě Amerika něco naučila, je to chytat šance za pačesy. Kdykoliv vám nabídnou něčeho se zúčastnit, jděte do toho. Možná to nebude to nejlepší, ale možná už taky nikdy v životě nebude šance to zažít.

I přestože jsem se vyloženě netěšila, fakt, že nakonec vynecháme i závod i průvod, mě lehce rozesmutnil. Vzhledem k nedávným událostem, kdy policista zastřelil mladého černocha a byl osvobozen, však v Detroitu, který je bohužel známý pro rasové nepokoje, začaly demonstrace. A HM se rozhodla to s dětmi neriskovat. Já jít mohla, ale samotné se mi nechtělo a sehnat společnost večer před akcí je v životech aupair mnohem složitější, než by se mohlo zdát. Zůstali jsme tedy doma s horkou čokoládou a spoustou vaření. Postavila jsem dětem bunkry z dek, které vydržely ještě pár dní poté a tak celkově byl ten den nakonec v poklidu, s průvodem v televizi.

Na večer se celá společnost sešla ve vedlejším domě při velké večeři a všechno vypadalo dost podobně, jako každý víkend u nás doma na chatě. Spousta jídla a alkoholu. Okolo pobíhaly vřeštící děti, všichni se zvládli natolik přejíst, že jsme pak všichni jen seděli a pokoušeli se o smysluplnou konverzaci. Jídlem to začalo a jídlem to skončilo. Možná mám rodinu, co to až tolik neprožívá. Nebo jsem suchar. Ale zase tak zvláštní mi díkuvzdání nepřišlo. Naštěstí se o adrenalin postaral černý pátek.

Hned den po díkuvzdání totiž obchody otevírají už o půlnoci a to s neskutečnými slevami. Ve výsledku se lidé div nepřizabijí u vchodu, perou se o nejoblíbenější kousky, najít dvě stejné boty v okruhu deseti metrů je naprosto nemožné. A pak vás čeká několik hodin ve frontě za rozmrzelými lidmi s plnými koši věcí, které často ani nepotřebují. Ale byly ve slevě, tak co. Následný víkend si odpočinete, aby jste v cyber pondělí začali nanovo. Cyber monday bylo původně něco, jako black friday pro internetové obchody. To už ale neplatí a tak slevy opět najdete všude. Respektive slevy na slevách protože tady nikdo o věc ani nezavadí, pokud není ve slevě i v normální dny.

Z díkuvzdání jsem si tedy odnesla plný žaludek, nové pyžamo, boty a spodní prádlo. Moje myšlenky se ale už dávno upínaly směrem k výletu na Manhattan, o kterém si povíme v příštím článku.

Nana

Žádné komentáře:

Okomentovat