středa 25. března 2015

On top of the World, trying to feel invincible...

V posledním článku, téměř dva měsíce zpět, jsem psala o tom, jak doufám, že ten další půl rok bude jednodušší. Inu, nelze mít vše, co bychom si přáli. To asi dvojnásob platí, pokud jste aupair v USA. Nebo alespoň pokud jste já a jste aupair v USA. A tak vám dnes povím o noční můře každé z nás, mladých holek, co se rozhodly odcestovat do USA a dělat tuhle práci. Narozdíl od jiných článků, tentokrát si moc pozitiv nepřečtete. Ale ráda bych využila tento článek jako vysvětlení mým přátelům o tom, co se stalo a proč jsem nebyla na příjmu.Bylo devatenáctého února odpoledne, když jsem seděla v obýváku naproti hm a vyslechla si krutý verdikt. "Už to dál nejde, jdeš do rematch." A já o tom věděla. Tohle jsou věci, které vycítíte. Toho dne jsem se děsila v podstatě od prvního týdne. Jen těžko se popisuje proč. Nedělo se nic zlého. Prostě to nefungovalo. Když pro někoho pracujete a zároveň žijete ve stejném domě, pohodlí je důležité. V téhle situaci se nedá před problémy zamknout ve vlastním bytě, pustit si Netflix a ignorovat svět. Namísto toho sedíte na posteli, koušete si nehty a mlčíte, protože slyšíte hlasy ze zdola, o kterých víte, že jsou o vás a že probírají další věc, která jim na vás vadí. Přes den se vyhýbáte kontaktu, rozhovoru. Žijete v neustálém napětí. Byly dny, kdy jsem myslela, že ten rok doklepu a prodloužím jinde. Byly dny, kdy jsem přemýšlela, že se do rematch pošlu sama. A byly i dny, kdy jsem chtěla prodloužit právě s touhle rodinou. Ani jedno se nestalo. Do rematch mě poslali oni.

Rematch je situace, kterou nikomu nepřeji. Najednou jste v podstatě bezdomovec, v cizí zemi, daleko za oceánem. A celý váš osud je o štěstí nebo spíš o schopnostech koo, člověka, co vás má na starost. Máte dva týdny. A pak letíte domů, když nenajdete novou rodinu. A každé rozhodnutí vás může stát vaši sruhou šanci. Tak jako v mém případě. Seděla jsem u stolu s koo a hm a nechala na sebe hodit všechnu špínu. Neřekla jsem nic. Mohla jsem, ale neřekla. Protože jsem v tu chvíli měla jen dvě možnosti. Hádat se do krve, vybojovat něco málo, rozhádat se s hm a jít bydlet ke koo, platit 30$ denně za ubytování. Nebo mlčet, rozejít se s rodinou v poho, dostat tak nějak slušné doporučení a mít ještě týden práci a výplatu. Vybrala jsem to druhé. A týden jsem se ještě starala o děti, usmívala se a předstírala, že se nic tak hrozného neděje. 

Když mě o týden později vyzvedla Lucy a odvezla mě pryč, spadl mi kámen ze srdce. A den předtím jsem dokonce našla i novou rodinu. Měla jsem se stěhovat do Connecticutu a být v podstatě jen řidič pro patnáctiletou holku. Spoustu volna, super lokalita, krásný obrovský barák, vlastní koupela a televize. Znělo to jako pohádka. Rozloučila jsem se s Detroitem a Lucy, a na týden odletěla do NJ k Nicole. Všecko vypadalo, že teď už bude fajn. Těšila jsem se do nové rodiny, užívala si neplacenou dovču u kamarádky a v pátek po týdnu vyrazila směr Hartford.

Connecticut byl krásný. Z baráku byl výhled na Hartford, rodina se zdála v pohodě, alespoň do neděle. I přesto jsem si nevybalila. Něco ve mě mi řikalo, ať ještě počkám. A dobře jsem udělala. V pondělí ráno mi bylo řečeno, že jdu do rematch. Holka se se mnou údajně necítí bezpečně. Tím to haslo. V úterý jsem jela zpět do NJ. Bylo mi poskytnuto pouze 5 dní na rematch místo 14cti. Nikdo se se mnou nechtěl bavit, přehazovali si mě jak horkou bramboru, problém, kterého se chtějí co nejrychleji zbavit. Zkolil mě stres, dostala jsem chřipku a do toho mi za dva dny úplně vypověděl počítač. Byl pátek, moje deadline byla v neděli a já se choulila do klubíčka u kamarádky v posteli, s nefunkčním počítačem, nulovou šancí na rematch a prázdným bankovním kontem. Moje pocity se popisují těžko. Nelze popsat, jak se člověk cítí, v takové situaci.

I přesto jsem se z té postele zvedla. Neptejte se jak. Sama to nevím. Ale možná to byl zlomový den mého Amerického dobrodružství. Vstala jsem, napsala emaily do české agentury, urgovala je, ať mi pomužou. Napsala jsem na vedení APC, mojí americké agentury a přidala jsem upřímnou zprávu na fb. Ukázala jsem jim fotky mého pokoje z Connecticutu, s mravenci a nechutným kobercem. Pověděla jsem jim o tom, jak mi nebylo nic řečeno o dvou rotvajlerech, co na mě čekali ve dveřích v CT. Na konci dne jsem už na novém laptopu dostala email, který mi prodloužil rematch na dva týdny. Ale boj ještě nebyl vyhraný.

Týden uběhl jako voda a mě zbývaly 4 dny. Už jsem začala uvažovat, zda to všechno nebylo pro nic. Jestli vůbec je šance, že někoho najdu. A v tu chvíli přišel hovor od koo, že možná někoho má. Rodina v Michiganu, která se velice spálila s první aupair, by se mnou ráda mluvila. Po několika telefonátech jsme se nakonec dohodli na match, obě strany více, než opatrné. Narovinu jsem jim řekla, že už se nepotřebuju vnucovat. Raději poletím domů, než se trápit. Chápali to. A tak jsem jim nakonec dala šanci. A oni, ačkoliv mluvili s předchozí rodinou a slyšeli to nejhorší, dali šanci mě.

Jsou to tři dny, co jsem zpět v Michiganu. Sníh mezitím roztál, ale jinak je to tu pořád stejné. Mám tu Lucy a 7 měsíců života, které nikdy nesmažu. Pracuju od rána, do večera. A jsem ráda, když pak lehnu do postele a prospím téměř všechen volný čas. Je to dřina. Ale zatím se zdá, že jsem narazila na skvělou rodinu. Co bude dál, to se uvidí. Teď už vím víc, než kdy předtím, jak rychle se věci mění. Co všecko se může stát. Prošla jsem si peklem. S vlastní rodinou jsem pořádně nemluvila měsíc. Jsem ráda, když si po večerech poslechnu vzkazy a pošlu nějaké zpět. Ale co mě nezabilo, to mě může jen posílit. Tak snad bude už jen líp...

Nana

Žádné komentáře:

Okomentovat