Vstup do Universal Studios Florida |
Naposledy jsem vám povídala o tom, jak náročný byl rematch a že už snad bude lépe s novou rodinkou. Lépe rozhodně je. Rozumím si s nimi stále skvěle, byť jsme již měli velký konflikt, který se odehrál jen dny před mou dovolenou. Třetí rematch by pro mě znamenal konečnou a tak už jsem v hlavě promýšlela krizové plány. Bylo to navíc v době, kdy jsem vážně přemýšlela nad tím, že prostě dokončím rok a pojedu domů. Vědomí, že spoustu mých kamarádek odjíždí zpět odkud přišly a já se rozhodla zůstat, bylo těžší, než by se zdálo. A tak jsem poslední dny před dovolenou skřípala zuby a snažila se udržet koncentraci. Nebudu lhát, dva týdny před odletem na Floridu jsem se opravdu držela jen kvůli té dovolené.
Pak nadešel čas letět. Po půl roce plánování, placení, obav a neschopnosti uvěřit, že to skutečně děláme, jsme se s Lucy vydaly na cestu. Pochopitelně tomu předcházely problémy s nedodrženými sliby její host rodiny o odvozu na letiště. Není nic zábavnějšího, než pár hodin před odletem zjistit, že nemáte odvoz a bydlíte v Detroitu. Parkování na týden drahé jako svině, nikdo není dostatečně dobrý přítel, aby kvůli vám vstával v sobotu v pět ráno, žádná městská tu neexistuje a taxi by stálo možná víc, než celá dovolená. Nakonec mě vysvobodila HM s jejími kontakty, takže jsme dojely na letiště pohodlně v mém autíčku a zaparkovaly na celý týden zadarmo. Náš let byl na čas a tak jsme byly na Floridě akorát na oběd.
Já, Nicole a Lucy |
Když jsme konečně přešly celý parky a stanuly před Příčnou Ulicí, chtělo se mi brečet. Jediný detail nebyl vynechán. V tu chvíli člověk zapomněl na horko a všechny obtíže nebo problémy. Opravdu jsme to dokázaly, opravdu jsme sem přijely. Nakoupily jsme pláště, hůlky a vydaly se nadšeně do Knockturn Alley, než jsme ochutnaly první máslový ležák. Poté jsme opustily příčnou a vydaly se Bradavickým expresem do Prasinek. Náš cíl byl stihnout hrad před zavíračkou. Cesta vlakem byla, tak jako doposud všechno, přímo magická. Soundtrack z Harryho hrál celým areálem a dodával tomu všemu skvělou atmosféru, na nádraží hlásili odjezdy vlaků do různých míst včetně kouzelnických vesnic. Pracovníci parku měli dobře natrénovaný britský přízvuk a Bradavický expres samotný byl přesný do nejmenšího detailu. Po cestě jsme pak slyšely trio, viděli Malfoy sídlo a především se nám dostaly perfektního výhledu na hrad z mnoha úhlů, jako bychom skutečně přijely do Bradavic.
Sovinec v Příčné Ulici |
Poprvé u Hradu |
Pondělí, den třetí. Vstávaly jsme brzy na early admission jelikož nás čekala snídaně u Tří Košťat. V tom duchu jsme se všechny čtyři oblékly do uniforem a vydaly se vstříc parkům. Horko nám však nedovolilo víc, než tu snídani, pár hezkých obrázků a to bylo vše. Poté jsme se rozhodly vidět i něco dalšího a tak jsme se vydaly vstříc Jurskému Parku s cílem se trochu zchladit na jejich vodní horské dráze. Ta byla poklidná. nic se nedělo, dokud se ze tmy nevynořil T-Rex a my s jekotem nesjely přímo pod ním obrovským sešupem do jezera. Bohužel mokrá byla jen první řada, takže pokud o schlazení neprošel. To už bylo okolo poledne, nesnesitelné vedro a my potřebovaly promyslet, co dál, jelikož Lucy si podvrkla kotník a chození jí dělalo značné obtíže. Co pět minut jsme se tedy schovávaly do stínu krámků s klimatizací, než jsme konečně zacílily na Superhero Island. Terez si pořídila vytoužené foto se Spidermanem a já s Lucy a Nicole jsme si sjely Hulk horskou dráhu, která byla šílená, ale skvělá.
K snídani jedině Butterbeer! |
Středa znamenala snídani u Děravého Kotle. Bylo o poznání chladněji. Ale znovu jsme potkaly pracovníka z ministerstva Harryho, který nám byl známý již z pondělka a který mě a Nicole, jakožto Zmijozelské studentky, rád upozorňoval, že nás sleduje a že nám nedovolí nebohé mudly proměňovat v žáby. Toho dne se však zamýšlel více nad tím, jak je možné, že jsem Zmijozel a Weasley v jednom (mám zrzavé vlasy). Terez s Lucy se poté odpojily s tím, že jdou do Springfieldu a my s Nicole jsme se vydaly na nákupy a čarovat. Ještě, než nás holky opustily, zvládly jsme všechna kouzla v Příčné (Pokud si tam koupíte interaktivní hůlku, můžete na určitých místech kouzlit. Nechat brk levitovat ve vzduchu na ono nezapomenutelné kouzlo mi udělalo pravděpodobně více radosti, než by se u dvaadvacetileté holky slyšelo). Nakoupily jsme především sladkosti, dopisní papíry a pohledy. Než k nám přifrčela i Tereza s Lucy na vozíku. Lucy vypověděl nejen kotník, ale i koleno a když ani opakované nahazování nepomohlo, vzdaly jsme to a udělaly jsme z ní dočasného invalidu. I to nám pomohlo si uvědomit, že je možná potřeba trochu zpomalit, jelikož jsme denně brzy vstávaly, chodily pozdě spát a celé dny trajdaly po parcích. Tolik k odpočinkové dovolené. Vydaly jsme se tedy na brzkou večeři na sushi na citywalk a nad průtrží mračen rozjímaly, zda naše počasí už zůstane takhle ošklivé až do konce.
Studentky Zmijozelu zapekly hodinu bylinkářství a šly se vyfotit ke Knight Busu |
Princip je, že si z davu vyberou jednu osobu, která poté hraje nového studenta, co si přijde pro hůlku. A dostanete stejnou možnost, jako měl kdysi Harry. Kouzelnice za pultem nám vše vysvětlila a pak ukázala na mě a zeptala se na mé jméno. V tu chvíli jsem nevěděla, jak zachovat klidnou tvář a nekřičet štěstím. Řekla jsem své jméno a ona si mě zavolala ke stolu. Ptala se mě na otázky jako, jakou ruku používám a tak dále. Jelikož jsem měla zmijozelskou kravatu, čelenku a jiné doplňky, věděla i mou kolej. Vybrala mi tedy první hůlku a řekla, ať se pokusím oživit květiny v rohu. Inu, neoživila jsem. Spíš je ještě dorovnala. Druhá hůlka v mé ruce vyházela všechny krabice z poličky. Prostě tak, jako u Harryho. Ta třetí byla provázená muzikou, světlem a prostě moment přímo, jako z filmu. Byla to paradoxně hůlka o jejíž koupi jsem zvažovala a nakonec dala přednost jiné. Její rukojeť má hadí hlavu kombinovanou s kostrou a je hodně dlouhá. Po celé show jsem dostala možnost si hůlku koupit, ale jelikož jsem již jednu měla, zeptala jsem se, zda mi ji schovají a zítra ji vyměním. Schovali.
Brzy ráno se naskytla jedinečná příležitost. Příčná Ulice byla totiž úplně prázdná. |
Pátek ráno jsme prožily už jen ve třech. Do parků jsme si vzaly taxi, protože jsme shuttle už nestihly. Měly jsme zhruba čtyři hodinky, což znamenalo poslední jízda u Gringottů, poslední jízda na hradu, poslední jídlo u Tří Košťat, poslední máslový ležák. Koupila jsem si svoje tričko, kterému jsem celou dovču odolávala, vyměnila jsem svou hůlkua trochu si s tou novou zakouzlila. A samozřejmě, poslední Bradavický express do Příčné. Nastaly však technické problémy a nás tlačil čas. Zkrátka to vypadalo, že si své "I'm not going home... not really" neřekneme. To bych ale nebyla já, kdybych to vzdala. Za pár minut expres zase jel a my se slzou v oku odjely v něm. Stejným způsobem jsme pak opustily i Příčnou Ulici a vydaly se směrem k taxi, které nás odvezlo na letiště.
Díky průtahům a zpožděním jsem se dostala domů okolo třetí ráno, vyčerpaná více, než když jsem odjížděla. Ve dveřích mě řekala moje starší holčička s objetím a slovy, že jsem jí chyběla. Ráno jsem pak dostala objetí i od host mom a celé balení frappuchina ze Starbucks. Takové chvíle pak člověku za tu práci prostě stojí. Do pracovní rutiny jsem se pak vrhla hned a dnes je to týden, co je to všechno za mnou. Stále nevím, jestli věřím, že se to skutečně stalo. Pro někoho je tohle nic, pro mě to byl sen, další sen, který jsem si v životě splnila. Byla to dovolená snů, o kterou jsem bojovala víc, než si kdo dovede představit. A pochopitelně, ne vždy to bylo perfektní. Nakonec byly jsme čtyři rozdílné holky na jednom pokoji. Ale já si odtamtud vezu to dobré. Jako třeba sezení nad koktejlem a vodnicí v úterý večer nebo ten nezapomenutelný pocit před každou horskou dráhou, kterou jsem jela poprvé. Nebo pohodové sezení v klimatizované Horizontal Alley uprostřed náročného dne a sledování The Tale of Three Brothers místního divadla, čekání, až se Krátura objeví v okně domu Blackových, vtípky Stana u Knight Busu.
"I'm not going home... not really." - Harry Potter leaving Hogwarts after his first school year. |
To stále není ani zdaleka vše. Ochutnaly jsme máslový ležák na čtyři způsoby (ledový, normální, horký a zmrzlinu), daly si panáka firewhiskey, viděly jsme draka na střeše Gringottových chrlit oheň, potkaly jsme studenty z Dumrmstrang a Beaubaxtons, poslechly si Bradavický pěvecký sbor, ptaly se Goblina u Gringottů, jaká je jeho nejoblíbenější barva (zlatá, překvapivě). Událo se toho mnoho a ani deset článků by nestačilo. Co je důležité, užila jsem si to. A pokračuju dál. Něco málo přes měsíc zbývá do mého prvního výročí, za týden jedu do Chicaga. A hlavně se nezastavím. Pořád je tu něco, co musím udělat nebo zažít. A tak tedy zase příště, snad podám report o Chicagu.
Vaše pracující,
Nana
(Velice se omlouvám za anglická nebo zkomolená jména. Harryho v češtině neznám, takže názvy často vůbec nevím a raději řeknu v aj)
..jupíííí...krásné počteníčko a už se těším i na fotky ;-)
OdpovědětVymazat