Horké dny ve stínu stíhaček aneb první měsíc v Michiganu...

Pumpkin spice latte a noviny

Amerika je země veliká a v mnoha věcech naprosto odlišná. Než jsem odlétala, mnoho lidí mi kladlo otázku, jestli tady v Michiganu neumrznu a mnohdy se tvářili, jako bych se chystala strávit rok v gulagu na Sibiři. Spoustu z nich počítalo, že mě tu do týdne někdo zastřelí nebo se prostě vrátím. Lidé tu měli být tlustí, děti neskutečně rozmazlené. Ale i přesto mi většina lidí řekla, že mi závidí, že jedu, protože Amerika je super a Česko stojí za nic. O tom, že Česko rozhodně stojí za mnohem víc, než celá Amerika, se rozpovídám jindy. Dnes je to měsíc ode dne, kdy jsem se v nekřesťanskou ranní hodinu doplazila na letiště, naposledy objala mámu a odletěla sem, za tu velkou louži. A jelikož jsem měla čas opět nasbírat několik postřehů, povím vám o nich.

Abychom pokračovali, kde jsme začali, tak budu nejdříve mluvit o Michiganském létě. Bydlíme kousek od jezera, které je ohraničeno soukromými plážemi, nepřístupnými útesy a lesy, kanadskou hranicí, ale také nádhernými parky, kde se dají trávit teplé dny. A teplých dní je tu mnoho. Neprší skoro vůbec. (A pokud prší, tak okamžitě všechno plave, jak si jistě pamatujete z minulého článku) My navíc ještě vedeme i bazén. A tak jsou ty dlouhé pracovní dny, které jsou tak charakteristické pro práci aupair, přece jen mnohem snesitelnější. Nevím, jak moc snesitelná bude ta zima, ale jsem z Varů, tak si říkám, že to nějak zvládnu. Zatím tu ale je jako u moře. Doslova. Protože i jezero je tak velké, že za horizontem pevninu nevidíte. Prostě krása.

Lake St. Clair (Anchor Bay) - New Baltimore, MI

Krásné jsou tu i západy slunce. Miluju je. Často chodíme večer na procházku okolo sousedství, potkáme pár jelenů a veverek, prohlédneme si západ slunce a jdeme zase domů. Je to asi jediná delší souvislá chůze, které tady dosáhnu, ale stojí to za to. Proč však jediná? Táta se nedávno velice divil, když jsem mu řekla, že tady se fakt na kafe nebo na večeři neprojdu. Potíž není jen v tom, že vše je tu pěšky daleko. Taky tu není jak tam dojít. Pokud nemáte sebevražedné sklony a netoužíte po romantických kilometry dlouhých procházkách po dvou až čtyřproudových rychlostních silnicích a dálnicích. Chodníky tu totiž nevedou. A to málo, co tu je, je většinou na něčím pozemku.

Frozen Joghurt

Když nemůžete chodit, musíte jezdit. Auta tu má každý alespoň dvě nebo tři. A i já, která měla řidičák se sebezapřením jen pár měsíců před odletem tady řídím minimálně tři hodiny denně. A tady přichází má poznámka o tom, jak jsem vděčná, že děti neumí česky a tudíž můžu nadávat do haleluja. Tady v Michiganu totiž lidé nepoužívají blinkry, ale klakson. V praxi tu funguje tak, že ti před vámi, co odbočují, zabrzdí skoro na nulu bez blinkru ve chvíli, kdy to nečekáte (logicky, když nezapnou blinkr), aby mohli odbočit. Vy dupnete na brzdu a naštvaně na dotyčného zatroubíte. Nejste ale jediní naštvaní a tak za vámi řetězově zatroubí celé skupina vozidel. Blinkry tu prostě nefrčí. Proto taky není nic překvapivého když jedete po dálnici a z ničeho nic se vám do pruhu zařadí další auto. Blinkr? Na co?

Mimoni na oslavě Labour Day v Royal Oak

Abych jim nekřivdila, někteří blinkr objevili. A asi nabili pocitu, že je to veselé blikající světýlko a tak jej vesele zapínají a jsou s ním schopní jet maximální rychlostí povolenou rychlostí nebo rychleji, po silnici plné odboček. A tak jedete za nimi, čekáte, kdy na to vesele dupnou a vy to do nich napálíte, když v tu je světýlko omrzí a vypnou ho. Má česká slovní zásoba je tak poslední dny omezena hlavně na sprostá slova za volantem. A to nemluvím o další kapitole, jíž je najíždění na dálnice. Nájezdy jsou dlouhé, slouží k tomu, abyste se střemhlav rozjeli na plný plyn a pak jen spoléhali na to, že zrovna nic nepojede a vy se zařadíte. Skvělý adrenalin je to zejména s dětmi na zadním sedadle!

Ilustrační obrázek automobilu v ulicích Royal Oak během
Arts, Eats & Beats na oslavu Labour Day

Další kapitolou Amerického života je věc, které tu říkají "cinnamon crunch". V česku to známe jako ty skořicové cereálie Cini Minis (nebo tak nějak). Tady to cereáliemi nekončí. S touto příchutí tu můžete koupit snad všechno. Od zmrzliny nebo bagelů (takové Americké housky), až po méně obvyklé a očekávané věci, jako třeba alkohol. Naprosto vážně. Skořice tu prostě frčí. Ne, že bych to vyloženě nenáviděla. Ty cereálie byly doma moje nejoblíbenější, ale otázka je, jak dlouho to vydrží.

Dvouřadé kolečkové brusle do kryté haly

Když už jsme u věcí, co tu jsou opravdu "cool" a které prostě chcete vidět nebo vyzkoušet, měla bych zmínit pár těch, které se mi již poštěstilo odškrtnout z mého bucket listu. První z nich by byl Laser Tag. Pokud znáte "Jak jsem poznal vaši matku", víte, o čem je řeč. Oblíbená Barneyho hra nemá chybu. Vážně! Já věděla, proč to chci zkusit. A stejně tak bruslení. Znáte takové ty dvouřadé kolečkové brusle? A staré haly, kde na nich lidé bruslí? I to jsem si musela vyzkoušet. Jak taky jinak. Nemůžu si pomoct, ale fakt to mělo něco do sebe. Obojí bych si ráda ještě zopakovala. Jsou to prostě věci, které každý den nezažijete. Stejně tak, jako si prostě nedáte nechutně nezdravé miniburgery z White Castle. Mohla bych se po nich utlouct, ale s jejich obsahem by mě to nejspíš stálo život.

White Caste mini burgers, onion chips and coke...

A jsme na konci léta, konci prázdnin, na začátku školy, ale především na začátku Halloween šílenství. Halloween je velká věc. Mají tu speciální obchody, které otevírají teď začátkem září, a které jsou jen tak mimochodem naprosto super. Ve Starbucks začínají prodávata pumpkin spice latte, což je věc snad ještě geniálnější. Zábavní parky se zahalují do dekorací a mění v hororová místa, televize plánují děsivé programy, dokonce i některé bary a restaurace už vyvěšují na internet různý program. Lidé tu Halloween milují. A já se ho taky nemůžu dočkat. Naštěstí se vším tím programem to snad rychle uteče.

Halloween store

Tak. A tím se blížíme ke konci dalšího článku. Je to dnes měsíc, co jsem tady. Měsíc od doby, co žiji v Michiganu, kousek od vojenské základny, neustále ve stínu stíhaček. Na nějaké rozpravy o tom, co mi Amerika dala a vzala je brzy. Ale už jsem toho stihla dost. A doufám, že mě mnoho ještě čeká. Život tady není jednoduchý ani dokonalý ani nic tomu podobného. Je prostě jiný. Ale i kdybych se teď měla vrátit domů, nelitovala bych ani na vteřinu, že jsem tu byla. Na cestu domů si snad ale ještě počkám. Jen doufám, že se vám tam za oceánem daří dobře.

Nana