Halloweenská noc byla jen pár dní před mým čtvrtletým výročím. Byť vám to asi zní vtipně, já už plánuji, co bude po USA a kdy se odsud vrátím. Ale vám o tom vyprávět nebudu. Je to ještě daleko a nic vám do toho zatím není. Zpět k Halloweenu. Počasí se moc nepovedlo. Pršelo a poprvé letos fakt mrzlo. Můj kostým zrovna vyteplený nebyl, takže jsem nakonec nechala děti jít na trick or treat samotné a spokojeně si sedla ke krbu se svou cookie a hororovým programem v televizi... No, tak takhle to taky úplně nebylo. Raději začněme od začátku, tedy ode dne před Halloweenem.
Náš program byl jasný, ale selhal, kde mohl. HD zůstal déle v práci, my nevěděli co a jak, takže jsme bez večeře dorazili na Tillson Street až někdy v osm. Děti obvykle chodí spát v devět, druhý den byla škola, my ještě nevečeřeli a jen cesta domů trvala půl hodiny. Navíc celá Tillson Street byla až nechutně přelidněná a mrzlo. Abyste měli ponětí o čem mluvím, jedná se o ulici plnou bláznivých Halloweenských dekorací, na kterou se každý rok jezdí koukat celá Detroit Area. A byla by fakt škoda si to nechat ujít, protože i přes všechny trable to stálo za to. Přehlídka zombies, kostlivců, čarodějnic, duchů, ztroskotaných pirátských lodí, mumií, hřbitovů a panenek byla prostě nezapomenutelná. Jen ty fotky se prostě nedařily.
Asi je vám jasné, že do postele jsme se všichni dostali až po jedenácté. A to je ve všední dny i na mě pozdě. Logicky jsme tedy ráno nepotřebovali ani kostým, protože jako zombíci jsme vypadali spolehlivě. A tak se večer na Halloween nejen sešlo špatné počasí, ale i únava a chvíli to fakt vypadalo, že se na všecko vykašlem, vezmeme si svoje cookies a budeme mít filmový večer. Nakonec nám bratr HM, který bydlí hned vedle, zavolal, ať dorazíme. Dali jsme si pizzu, chilli a kuře, děti, kterých tam bylo požehnaně, pak zmizely na trick or treat, které jsem se opravdu rozhodla vynechat (no, nakonec jsem později přece jen na chvilku šla). Už tak mi bylo na nic a plánovala jsem se co nejdřív vypařit do postele.
Plán nevyšel. Začalo to tím, že se mi vybil mobil. To mě netrápilo do doby, než oba host zmizeli domů a já zůstala sedět na baru u HM bráchy ve sklepě a při pití čehosi velice jablečného a velice alkoholického jsem sledovala děti, jak tancují podle televize. Neměla jsem ten zatracený mobil, takže jsem nevěděla, jestli je ok jít domů, když tu děcka maj rodinný dozor, byť ne můj. Později si HD přišel polospící děcka vyzvednout a já nakonec zůstala, abych dopila svůj drink. I tak jsem padla večer za vlast. Tolik k Halloweenu. Hned druhý den jsme v poště měli vánoční katalogy. That escalated quickly...
Ještě před vánoci je tu ale Díkuvzdání. Nemám ponětí, co se bude dít. Tedy až na to, že jsem se upsala ďáblu, a v rámci rodinného ducha slíbila, že s dětmi poběžím jednu míli na nějakých Detroitských oslavách. Nana génius, Opravdu. A pak černý pátek. Ten pro mě ale asi bude chudý, protože se krátce před vánoci chystám na čtyři dny do New York City. Takže šetřit, šetřit, šetřit. A sehnat zimní kabát a boty.
Ještě před díkuvzdáním tu ale byla další akce. Akce s názvem hokej. Koupila jsem si lístky na Red Wings proti Devils a plna očekávání jsem v pátek byla propuštěná dřív, abych mohla vyrazit. Asi vám nemusím říkat, že jsem děsně happy pokaždé, když se dostanu do downtown. Je super přijíždět a vidět Detroit skyline. Je vlastně super vidět i skylines jiných měst. Někdo tomu neholduje, ale mrakodrapy prostě mají své kouzlo a kdykoliv je vidím, uvědomím si, že jsem opravdu tady, v USA, pěkně daleko od domova. Těžko se to popisuje.
Inu, zajela jsem do downtown, úspěšně zabloudila k hokejové hale, kam jsem ale úplně nechtěla. Nakonec jsem našla bar, který jsem hledala a zakotvila na pivo a něco k jídlu, než přijede shuttle a odveze mě k Joe Louis. Tady to tak chodí. Downtown je už tak ucpaný, jelikož Detroit je motor city, mají spoustu aut a dělat mhd by bylo kontraproduktivní. Navíc parkovné u haly stojí 20$. Díky, to si raději dám tu večeři a koupím hezké tričko. Takže lidé parkují u různých barů, zadarmo nebo malý poplatek, dají si pivo a pak sednou na shuttle, které bary nabízejí, nebo na people mover, což je Detroitská nadzemní dráha o asi deseti zastávkách, která jezdí jen v nejužším downtown a je v podstatě jediným zdrojem mhd. Teď by měli začít dělat tramvajovou síť, ale o tom jindy.
Když dojedete k hale, oznámí vám řidič, kdy se vrací a kde bude čekat. Vystoupíte a už zbývá jen vlézt do haly. To může být taky oříšek, protože lidí je fakt hodně a navíc nesmíte mít nic sebou. Nic krom kabelky velké jako psaníčko. Pokud chcete něco většího, musí to být průhledné. Takže veselo. Nemusím asi zmiňovat, že jsem nic takového neměla a musela jet narychlo ještě nakupovat, protože aby mi tu nalili, musim sebou všude tahat pas. Klíčky od auta taky někam musim dát, nemluvě o mobilu, kreditce a cash.
Vejdete do haly, už jste prohledaní a občas i oškubaní, můžete si vybrat z mnoha různých restaurací, barů a fan shopů. Všude něco nabízejí, snaží se fanoušky nalákat nejen, aby se bavili mimo hokej, ale taky aby se vraceli. Můžete si tak nakoupit celý nový šatník ve stylu Red Wings, vyhrát lístky na příští zápas, dostat nějaký dárek, koupit si dobré víno nebo whiskey a to jen po cestě na sedačku. Během hry o přestávkách pak jsou různá zpravodajství ze střídačky, soutěže pro fanoušky a podobně. Prostě dělají první poslední, aby se lidi nenudili ani minutu.
Hokej samotný byl super. Vybrala jsem si nejlepší možný zápas. Red Wings otočili zápas a vyhráli. Viděla jsem Jágra, Eliáše, Židlického. Kindl dal gól. Joe Louis je nejstarší aréna v NHL a je to znát. Atmosféra té budovy a její historie na vás dýchá na každém kroku. A byť se během zápasu bohužel nefandí ani zdaleka tak, jako u nás, i tady dokáží lidé udělat bordel. Je tu pár písniček, které si všichni zpívají, mají své oblíbené hráče. A celá atmosféra zápasu NHL je prostě něco, co se jen těžko popisuje. Musí se to zažít. A i pak máte trochu problém si uvědomit, že jste tam byli a viděli to na vlastní oči. Tak to prostě je. Já jen doufám, že se ještě na nějaký zápas podívám. /plně nejlevnější zábava to totiž není.
Po hokeji mě vyzvedl shuttle, dovezl k autu a já se vrátila domů, abych víkend proválela v posteli. Nakonec, nejde trávit všechen volný čas dobrodružštvím. Teď mě čeká šetření, takže se moc nikam nepodívám, Je třeba poslat pár balíčků, koupit si zimní oblečení, vyřešit konečně ten řidičák, což je asi moje prokletí. Naučit se řídit na sněhu, jelikož i to se kvapem blíží, a pořádně naplánovat prosincový výlet na Manhattan. Je tam toho tolik, co chci vidět. S tím se dnes také loučím. Znovu napíšu, až bude o čem.
Mějte se tam za velkou louží fajn,
Nana
Žádné komentáře:
Okomentovat